Dny na ranči

Dalších pár dní | Cowgirl v tréninku

17. července 2017 v 21:13 | Hann
Uběhlo opět dalších pár prázdninových dnů a já jsem na ranči čím dál častěji. Rutinu péče o koně už mám zafixovanou a zvládám ji dělat automaticky. Stále mě baví, takže se moc změn neudálo.
Proto jsem se rozhodla věnovat tento článek převážně tréninku, kterým pod vedením své skvělé trenérky D. procházím. Tento článek bude také hojně doplněn fotkami, které se mi povedlo nasbírat.

Trénuji, jak nejvíce můžu. Nadšeně uvítávám všechy možnosti sednout na koně a zlepšovat se.

Kruhovka

Dříve mě trenérka brala spíše do kruhovky, kde jsem nemusela tolik řešit ovládání koně a zaměřovala jsem se na korektní sed a vysedání v klusu. Také se mnou v rámci jedné výukové hodiny D. udělala jedno velmi užitečné cvičení. Otěže jsem si přivázala na hrušku, jednou rukou jsem se chytla a trenérka ze země ovládala koně. Různě měnila směry, otáčela ho, zrychlovala a zpomalovala. Mým úkolem byla jediná věc - udržet se. Jako každý člověk, i já jsem ze začátku měla automatický reflex předklonění se dopředu. To je ale samozřejmě špatně, správně se v nečekané situaci musí zasednout co nejhlouběji do sedla, zpevnit sed a nenechat se vyvést z míry. Za tohle malé rodeo jsem hodně vděčná, v následujícím tréninku jsem naučené poznatky nejednou využila.
("Playboy", AQH)


Jízdárna

Samozřejmě probíhaly tréninky i na jízdárně. Trénovala jsem na nejrůznějších koních a nejrůznějšími způsoby. Jsem chválena za minimum zlozvyků, netahám koně za otěže, zvládám přesednout, pokud vysedávám na špatnou nohu, ovládání koně také zvládám bez větších problémů. Sama sobě tedy dělám radost. Dokonce jsem již zvládla překonat svoji první malou "trailovou" trasu, skládající se z kavalet a mostku. Ironií je, že to bylo zrovna v anglickém sedle, které jsme s G. chtěly vyzkoušet. Já jsem v něm ten večer seděla poprvé.
(Monet, kříženec hucula, na kterém jezdím pouze výjimečně, ale paradoxně s ním mám nejvíc fotek. :D)

Oko zkušeného jezdce si na fotkách jistě všimne, že i v anglickém sedle na prvních dvou fotkách si (nechtěně) uchovávám svůj westernový sed, o kterém svědčí především špičky směrem od koně. :D


Na této fotce můžete vidět valacha American Quarter Horse jménem Ooh Grays Dun It, jehož majitel je můj kamarád H. a jmenoval mě jeho vrchní ošetřovatelkou. Spolu s trenérkou a jednou slečnou K. máme výhradní povolení na něm jezdit. Pravidelně mu přeplétám copánky, tak se z něj postupem času stal takový můj mazánek. Je to teprve tříleťák a u D. je v tréninku. Právě s ním jsem zažila to zmiňované rodeo. Trenérka nám nachystala trošku složitější trailovou trasu a když jsem s Dunitem překonala kavaletu, měl z toho takovou radost, že se nečekaně rozklusal. Takže hezky zasednout dozadu, opřít se do třmenů a nohy od koně. Mírně přitáhnout otěže a nebezpečí bylo zažehnáno. Nemám já to skvělou trenérku? :)

Dny 2-6 | Adaptace

17. července 2017 v 20:34 | Hann
Následující dny na ranči utekly závratnou rychlostí a při životě v kombinaci práce - lidi - ranč - opakovat je velmi náročné sepsat články. Nehledě na to, že v tyto dny se neudálo nic tak speciálního, abych o tom sepsala plnohodnotný článek. A poslední bod, který mě donutil ke sloučení uběhlých dnů je to, že mám za sebou první noc na ranči a zrovna probíhá moje druhá (pár metrů ode mě spí koně) a já se nemůžu dočkat, až vám o nich napíši!

Rutina

Po uklidnění prvotního nadšení bylo potřeba, abych si začala na ranč pomalu (spíš rychle) zvykat. Vše se mi ukazovalo, vysvětlovalo, popisovalo. A můj mozek byl jako houba, postupně jsem vstřebávala informace. I ty, které jsem vstřebávat třeba nechtěla. Mám zdánlivě špatnou pamět, ale vždy, když jde do tuhého, vzpomenu si na to, co a jak mám udělat. Ranč není tak velký, je zde 9 koní. Každý z nich má ale specifické potřeby, zvyky a samozřejmě i povahu. Některé věci jsem si zapamatovala velmi rychle, například to, že největší Casanova ze všech koní, hřebec trenérky a majitelky D., musí dostávat krmení vždy první. Pokud tomu tak není, začnou se ozývat agresivní údery kopyt do dvířek boxu. Ale jinak je to poslušný a vycepovaný kůň. Jen má zkrátka ty specifické nároky... :D

Jezdím

Samozřejmě průběžně probíhal i můj trénink na jízdárně. Učila jsem se koně ovládat, krokovala jsem, klusala a opět jsem si zkusila pár cvalových přeskoků. Byť jsem počítala s tím, že jízda na koni je náročná činnost, netušila jsem, že je až tak obtížná. Ovládání koně se skládá z tolika menších úkonů, že mi z toho šla hlava kolem, byť jsem zhruba věděla, co a jak funguje. Teorii znám celkem obstojně, ale převést to do praxe na jízdárně je přece jen o něco menší legrace.
Trenérka mě zasvětila i do tajů práce ze země, je opravdu neuvěřitelné, jak skvěle má koně vytrénované. Stačí sebemenší pobídka, pohled na nohu a ten kůň dělá přesně to, co po něm chci.

Vedu já

Občas se dokonce přistihnu, že vlastně ani nevím, co chci, to považuji za jeden ze svých velkých nedostatků. Jako jezdec, vůdce koně, bych měla vždy přesně vědět, co od něho požaduji. Tím, jak jsem zatím nejistá a nezkušená však sem tam přijde situace, kdy například jedu a špatně koně navedu. Už jsme skoro u kuželové branky, ale já se v té rychlosti neumím rozhodnout, zda mám koně nutit to na poslední chvíli vytočit, nebo to vzdát a objet ji. Jistě, správně bych ho měla donutit za každou cenu brankou projet. Ale riskovat jeho zdraví, protože na kužel šlápne, nebo se mu nějak připlete pod nohy? Tohle se mi honí hlavou a jak má potom ten chudáček se sedlem na zádech pode mnou vědět, co má dělat, když to nevím ani já? Moje znamení je rak, takže nerozhodnost mám tak trochu v povaze. To mě ale samozřejmě neomlouvá, žádné úlevy si dělat nehodlám. I proto jsem to chtěla zmínit tady v článku, abych nezapomínala, co musím a chci zlepšit.

(Hucul, valach Monet)

Den 1 | Součást týmu

25. června 2017 v 22:45 | Hann
Půlka prvního dne stráveného u koní utekla jako lusknutím prstu. Koně byli obstaraní, spokojeně odpočívali ve stínu boxů, a tak jsme přes poledne s D. odpočívaly. Najednou se tam však začali scházet další lidé. Do této vesnice o víkendu jezdí pouze 3 autobusy, ráno, v poledne a večer. Takže se tam nově příchozí objevili ve stejnou chvíli, jelikož přijeli zároveň.

Holky

Byly to tři dívky, které se mi zdály o pár let mladší, než jsem já. Budu je označovat zkratkami B., G., a K. Abych byla upřímná, z této části jsem měla největší strach. Od různých lidí, kamarádů a známých jsem často slýchávala, že v jezdeckých stájích nebývají vztahy mezi jezdkyněmi úplně ideální. A já měla o jeden důvod navíc, proč se bát. Byla jsem u koní nová. Nic jsem neuměla, nic moc jsem neznala. Bála jsem se, že mě mezi sebe nepřijmou.
Všechny tři holky ale byly opravdu milé a kupodivu mi se vším ochotně pomáhaly. Každá si vyčistila svého koně a jedna po druhé si ho šly odjezdit na jízdárnu. Šla jsem s nimi a sedla si vedle D., která je při jízdě opravovala a radila jim. Byly tak šikovné! Koně, kteří byli až doposud rozverní nebo naopak příliš znudění, je bez zaváhání poslouchali a nechali se jimi řídit. Ten pohled na drobné mladé dívky, které ovládají půltunová zvířata byl opravdu k neuvěření. A o to víc neuvěřitelná byla představa, že i já bych tohle měla brzy začít zvládat.
(AQH Dunit)

Klušu!

Poté, co holky dokončily trénink, vyčistily koně a odvedly je do stájí nebo na pastviny, mi D. řekla, ať dovedu jejího koně. Přezdívá se Playboy a je to největší Casanova ve stájích. Je to palomino a na slunci jeho srst září jako zlato. Svěřila mi ho do péče, takže jsem ho důkladně vyčistila a připravila k jízdě. Následně si ho D. přebrala a vydala se na jízdárnu, já jsem šla samozřejmě s ní. Rozhýbala si ho a opět mi předváděla věci, které se s koňmi v rámci tréninku dělají (ohýbání, spiny, slide stop, atd.) Potom sesedla a řekla mi, ať naskočím do sedla! Byla jsem překvapená, ale nadšeně jsem se hned vyhoupla na hřbet Playboye. To už se pomalu k jízdárně vracely holky, které měly pro dnešek práci hotovou a chtěly se podívat na trénink. Ani jsem nestihla být nervózní, ale dávala jsem si velký pozor, abych seděla rovně, měla nohy ve správné pozici a koukala se mezi uši koně. D. mě opět měla na lonži a po pár kolečkách v kroku mi řekla, jak koně naklusat.
Jakmile však Playboy přidal, cítila jsem se jako pytel, co mu samovolně poskakuje na zádech. Ač jsem se snažila rovný a pevný sed udržet sebevíc, jeho klus mě stále nadhazoval. Podle rad trenérky jsem zkoušla vysedat, ale veškerá síla v nohou byla najednou ta tam. Povedlo se mi to snad jen dvakrát, na víc už jsem neměla sílu. Byla jsem zklamaná a napadlo mě, že možná vůbec v ježdění nebudu dobrá, a že se to třeba nikdy pořádně nenaučím. Když jsem sesedla, pobraly jsme věci z jízdárny a vydaly se zpátky ke stájím. Holky si se mnou povídaly a v rámci konverzace se mě zeptaly, jak dlouho jezdím. Když jsem řekla, že dnes sedím na koni poprvé, udiveně se na mě podívaly a řekly, že mi to opravdu šlo. Moc jsem jim to nevěřila, protože jsem ze sebe neměla dobrý pocit, ale musím přiznat, že mi to dalo alespoň maličkou naději, že možná nebudu jezdec úplně na odpis.

Procházka

Po tréninku K. odjela a my ostatní jsme odpočívaly na terase, povídaly jsme si a plánovaly další dny. Vtom nám D. navrhla, ať vezmeme některé koně na procházku po loukách, které obklopují ranč. Nadšeně jsme souhlasily a každá z nás si šla pro určeného koně. Mně byla přidělena klisna Českého teplokrevníka - Sunny/Sáňa. Je to největší kůň ve stáji a na jedno oko je slepá, ale je také velmi klidná a poslušná. Procházely jsme se asi hodinu, chvíli jsme nechaly koně, ať se pasou a pak už jsme se vydaly zpátky. Byl večer, takže jsme se postupně pobalily a vydaly jsme se na autobus domů.
(ČT Sanny - Sáňa)

V autobuse mě začala zmáhat únava, byla jsem v pohybu celých 10 hodin, měla jsem za sebou dost fyzicky náročné práce a skoro nic jsem nejedla. Pořád jsem však na sobě cítila vůni přitulných koní, před očima jsem měla nádherné prostředí ranče a povídala jsem si se svými novými kamarádkami - jezdkyněmi. Byla jsem opravdu šťastná. Když jsem se doma vykoupala a spokojeně ulehla do postele, před usnutím mi stihla hlavou prolétnout jediná myšlenka - Tohle je můj splněný sen. Nikdy se ho nevzdám!

Článek byl zařazen k Tématu týdne Blog.cz - "Nikdy se toho nevzdám".

Den 1 | Vítej doma

25. června 2017 v 1:22 | Hann
Dne 18.6.2017 to tedy vše začalo.

Ranč

Ráno jsem ještě skočila nakoupit kilo jablek, abych koníkům něco dobrého dovezla a vydala jsem se do 8 kilometrů vzdálené vesnice. Hned po příjezdu mě okouzlilo krásné prostředí. Ranč se nachází kousíček od autobusové zastávky, a přitom je naprosto klidný a tichý, jelikož ho od silnice dělí hustá řada stromů. Je postaven na kopci. V nejnižší části se nachází budova, ve které je sedlovna, klubovna, koupelna, kuchyň, zkrátka zázemí pro jezdce. Kousek od této budovy najdeme prostornou stáj se čtyřmi boxy, každý z nich má svůj paddock. O kus výše jsou další tři boxy, kruhovka a výběh. Nad tím se rozprostírají zdánlivě nekonečné pastviny, na kterých někteří z koní pobývají celý rok. A na nejvyšším místě se nachází krásná jízdárna. To šlapání do kopce opravdu stojí za to, jelikož při tréninku máte opravdu jedinečný výhled do okolí.

Přišla mě přivítat D., vynikající trenérka, majitelka a šéfka ranče v jednom. Je to mladá, drobná a velmi milá slečna. Rovnou mě vzala na prohlídku ranče, prošla se mnou všechny jeho části, tak, jak jsem vám je popsala v prvním odstavci. Věděla, že jsem u koní nikdy nebyla a ochotně mi všechno vysvětlovala.
(Výhled na stáje a paddocky z posezení pod pergolou)

Všechno poprvé

A tak jsem měla premiéru v kydání boxu, vyvezla jsem své první kolečko hnoje a poprvé jsem zametla uličku ve stáji. Na práci jsem byla připravená, ještě před příjezdem jsem si opakovala, že koně nejsou jenom "fun and games", a že zkrátka tyhle činnosti budu muset přetrpět. Zvláštní ale je, že mě tahle práce ohromně bavila. D. mě dokonce pochválila, že na začátečníka jsem se o stáj zvládla skvěle postarat. Trošku hloupě jsem se cítila až ve chvíli, kdy mě poprosila, ať koním doplním seno a já se s vidlemi vrhla ke kopě se slámou. Holka z města poprvé u koní, no...

D. se na mě ale za chyby a neznalost ani v nejmenším nezlobila a hned mi dala do ruky ohlávku s vodítkem a poslala mě pro koně, kterému říkáme Dunit (American Quarter Horse), což je samozřejmě zkomolenina jeho oficiálního jména. Poprvé jsem si tedy dovedla koně na uvaziště a dostala instruktáž k čištění. Dávala jsem si pořádně záležet, hřbílkem a kartáčem jsem čistila srst, dalším kartáčem jsem pročesávala hřívu a ohon, čistila jsem i kopyta a mezi tím vším jsem samozřejmě Dunita hladila a užívala si jeho přítomnost. D. ho potom osedlala, jelikož westernové sedlo je velmi těžké a sama bych ho jen stěží vyhodila na koňský hbřbet, a vyrazily jsme na jízdárnu.

Prvně chvíli trénovala D., snažila se mi důkladně popisovat a vysvětlovat, co, proč a jak dělá. A já se ze všech sil snažila si to vše zapamatovat.
(Dunitova hlava v popředí, appaloosa Rusty v pozadí)

Do sedla

Potom přišla moje chvíle. Bála jsem se, že se sama do sedla nezvládnu vyšvihnout a více méně jsem počítala s tím, že mi D. bude muset pomoct. Ale světe div se, zvládla jsem se odrazit a přitáhnout, jako bych to už dělala roky. Měkce jsem dosedla do zdobeného westernového sedla a nohy jsem podle instrukcí umístila do třmenů. Trenérka měla samozřejmě Dunita na lonži, takže jsem se tolik nemusela starat o řízení. Soustředila jsem se na správný sed a pozici nohou. Dokonce jsem ani neměla v rukou otěže, D. mě chtěla naučit ovládat koně pouze pomocí pobídek nohama a sedem. Naučila jsem se tedy pobízet do kroku a měnit směr. Když už jsem si byla v sedle trošku jistější, rozhlédla jsem se po jízdárně a okolí. Jak jsem již zmiňovala, výhled je opravdu kouzelný, sluníčko svítilo a příjemně hřálo, všude byl klid. D. s sebou měla i repráček, ze kterého hrála moderní country hudba, což také silně dokreslovalo atmosféru. Myslela jsem, že se cítím jako v ráji. Teď už ale vím, že jsem měla pocit, že jsem byla doma.

> Pokračování: Den 1 | Součást týmu
 
 

Reklama